Ve dnech 1. – 4. června jsem si splnil svůj klukovský sen a navštívil černobylskou jadernou elektrárnu. Poznávací zájezd se skládal z několika částí, a to z návštěvy města Pripjať, prohlídky okolí černobylské elektrárny, města Černobyl a přilehlého okolí. Neméně zajímavou částí exkurze byla návštěva komplexu Systému včasného varování protiraketové obrany tehdejšího Sovětského svazu. Měl jsem možnost vidět několik pomníků věnovaných hasičům a záchranářům, kteří se podíleli na likvidaci havárie a ke kterým mají místní lidé velkou úctu. Na fotkách můžete vidět trosky města Pripjať, které bylo dříve chloubou SSSR, a kde bydleli pracovníci jaderné elektrárny. Dále jsou zde k vidění školy, školky, hasičské stanice, chladící věže 5. a 6. bloku, které nebyly nikdy dostavěny, vlastní 4. blok jaderné elektrárny, který dnes zakrývá nový sarkofág, zvířecí a rybí laboratoře, kde byl prováděn výzkum vlivu radioaktivity na živých zvířatech. V neposlední řadě je zde několik fotek z komplexu Systému včasného varování protiraketové obrany. Níže v části „trocha historie“ najdete popis průběhu havárie černobylské jaderné elektrárny.
Byl to velký zážitek, který ve mně zanechal hluboký dojem.
Lukáš Zapletal, člen jednotky SDH Lysolaje
Dozimetr používaný v Černobylu
Vyznamenání udělované likvidátorům Černobylské havárie
Odznak záchranářů
Tyto tři předměty jsou v mojí soukromé sbírce.
FOTO: sdhlysolaje.rajce.idnes.cz/Cernobyl_2.6.2017/#P6021030.jpg
Trocha historie
Dne 26.4.1986 byl prováděn pokus na 4. reaktoru jaderné elektrárny, který měl ukázat, zda je turbína po odpojení páry schopna svým doběhem dodávat dostatečné množství elektrické energie pro napájení čerpadel chlazení reaktoru. Reaktor typu RBMK1000 s tepelný výkonem 3200 MW byl chlazen lehkou vodou a moderován grafitem. To, že pokus měla provádět směna jaderných inženýrů, ale z důvodu posunutí pokusu na pozdější dobu na něj nastoupila „jen“ směna elektrotechniků, můžeme pominout, ale že celá směna prováděla pokus vysloveně diletantsky už prominout nelze. Nejenže absolutně ignorovali podmínky za jakých se pokus měl provádět (např. tepelný výkon reaktoru nesměl jít pod hodnotu 700 MW), ale naprosto se neřídili způsobem řízení a obsluhou reaktoru podle daných předpisů (např. nikdy nevytahovat všechny regulační a havarijní tyče ven z aktivní zóny reaktoru).
V noci, když pokus započal a začalo snižování výkonu reaktoru, vymklo se toto obsluze reaktoru z kontroly. Nejprve jim spadl výkon na 200 MW a po chvilce dokonce na 30 MW – tím prakticky reaktor zhasl. Při nízkém výkonu reaktor totiž produkuje Xenon 135, který je velký absorbér neutronů. Nastala tedy „xenonová“ otrava. Reaktor se měl úplně odstavit, nechat 24 hodin vydechnout a pomalu znova najet. Ale zde přichází první chybné rozhodnutí vedoucího Anatolije Datlova – rozkaz zněl: všechny tyče z reaktoru ven! A přichází soubor dalších nesmyslných příkazů. Různé ochrany, které se snažily reaktor odstavit byly úmyslně vypínány a dokonce fyzicky likvidovány hrubou silou jako například odštípnutí kabelů a podobně. Mezitím navíc došlo k chybné výměně informací mezi pracovníky obsluhy a reaktoru byla sebrána chladící voda tím, že byl snížen její průtok. Xenon se postupně vypaloval a výkon se začal zvyšovat.
Noc, 1 hodina, 23 minut, 30 sekund - v tuto chvíli šlo ještě havárii zabránit okamžitým zasunutím všech tyčí do reaktoru, zprovozněním dieselagregátů, přivedením elektrické energie na čerpadla a okamžitým zvýšením průtoku chladící vody reaktorem. Ale to se nestalo. Výkon vyletěl během pár sekund prudce vzhůru. To bylo důkazem toho, že došlo k rozhoření paliva na okamžitých neutronech. Naráz se stalo více věcí najednou. Trubní systém chlazení se vysokým tlakem potrhal, pára se dostala do styku s jádrem reaktoru rozpáleným do běla, rozložila se na kyslík a vodík a vzápětí došlo k první explozi. Ta odhodila 1200 tun těžké pancéřové víko reaktoru na stranu a vyrazila střechu. Tímto výbuchem zřejmě došlo ke zhroucení jádra, palivo dosáhlo vysoké nadkritičnosti a energie naráz uvolněná dosáhla úrovně energie atomové bomby. Došlo k druhé, masívní explozi, jejíž energie byla spočtena odborníky na 1 TJ – to odpovídá výbuchu cca 300 tun TNT. Při tomto bylo odborníkům jasné, že takové množství energie nemohlo být uvolněno jen výbuchem páry a vodíku, ale že došlo k výbuchu atomového typu. Dle očitých svědků události byla první exploze doprovázena menším oranžovým zábleskem, táhlým dlouhým zaduněním a velkým oblakem páry a prachu. Po několika vteřinách následoval jasný modrobílý záblesk mohutnou ohnivou kouli a potom přišel obrovský hluk exploze a k nebi vystoupal tmavý hřibovitý oblak kouře. Za ním k nebi svítil modrobílý paprsek světla, jako laser do nekonečné výše.
Po havárii
První krok v likvidaci havárie v černobylské elektrárně bylo hašení požáru v reaktorové hale a na střeše turbínové haly. Speciální hasičský sbor elektrárny spolu s místními hasiči s městečka Černobyl tento požár zlikvidovali zhruba po třech hodinách od výbuchu. Uvnitř reaktoru však stále hořel grafit.
Hasiči likvidující havárii neznali příčinu požáru a stříkali vodu nejdříve na trosky reaktoru. Tím situaci ještě zhoršovali a následovaly další menší výbuchy a akcelerovalo se radioaktivní zamoření. Aby se zabránilo dalším únikům radiace, byl reaktor během nejbližších dní a týdnů zasypávaný pěti tisíci tunami sloučenin bóru, dolomitu, písku, hlíny a olova. Na shoz byly použity rychle přelétávající vrtulníky. Sypké materiály uhasily požár grafitu a částečně absorbovaly i unikající radioaktivní aerosoly. Dva týdny po havárii rozhodly sovětské úřady zakonzervovat celý havarovaný blok do tzv. sarkofágu, což je betonový obal s vestavěným chladicím systémem. Výbuch v jaderné elektrárně Černobyl vynesl radioaktivní látky do výšky okolo 1.5 kilometru. V této výšce proudil vzduch směrem z jihovýchodu a vzniklý radioaktivní mrak odnesl nad Skandinávii. Tu přeletěl a po několika dnech se vrátil zpět nad Ukrajinu. Během dne havárie se směr větru nad Černobylem změnil na západ. Druhý kontaminovaný oblak přeletěl nad Polskem, přes Československo do Rakouska, kde se odrazil od alpského horského masívu a vrátil se nad Polsko. Dnes již víme, že na světě není místo, kde by se černobylská radiace nedostala. Zamořené oblaky obletěly celou zeměkouli.
Nejvíce postiženými oblastmi světa jsou Ukrajina a Bělorusko. Z částí svého území natrvalo evakuovali obyvatelstvo kvůli trvalému zamoření. Při zamoření měl velký význam radioaktivní jód. Ten má velmi krátký poločas rozpadu a relativně rychle se po nehodě přirozeným způsobem rozložil na neškodné látky. Radioaktivní zamoření v této době způsobují zejména prvky stroncium a cerium mající poločas rozpadu 30 let. Ty budou zamořovat okolí elektrárny ještě několik let. Izotopy plutonia a americia budou přítomny na zasaženém území pravděpodobně ještě tisíce let. Jejich podíl na ozařování lidského organismu je však zanedbatelný.
Vyšetřování černobylské havárie bylo uzavřené s tím, že personál, vedení směny i obsluha nerespektovali bezpečnostní omezení a předpisy. Jaderná havárie 4. reaktoru v černobylské elektrárně V. I. Lenina byla jen začátkem následků, které přepsali bezpečnostní parametry sovětských elektráren, ale i dějiny lidstva. Nejvíce zasáhnutým místem bylo město Pripjať. Vybudováno bylo pro pracovníky elektrárny a nacházelo se jen tři kilometry od ní. Bylo výkladním městem sovětské éry s věkovým průměrem kolem dvaceti pěti let. Nacházely se zde veškeré výdobytky moderní doby – železniční stanice, přístav, nemocnice a dokonce i zábavní park. V den havárie (udála se v noci) nedaly oficiální místa žádné upozornění padesáti tisícům obyvatelům o hrozícím nebezpečí ozáření a ani se nepodávaly dávky jódu, které pomáhají při ozáření. Jaderná havárie způsobila, že v Pripjaťi vyskočila úroveň radioaktivity na tisícinásobek přírodního záření. Evakuace proběhla až den na to, tj. v neděli 27. dubna odpoledne. Lidem bylo oznámeno, ať si vezmou jen nejnutnější věci, že do třech dnů budou zpátky. Pravda však byla zcela jiná. Zanedlouho po havárii bylo rozhodnuto, že se do města již nikdo nikdy nevrátí. Při evakuaci se nejprve odvážely ženy a děti. Problém nastal s autobusy, kterých nebylo dostatek. Byly dovezeny další ze všech koutů Sovětského svazu, aby pobraly asi padesát tisíc obyvatel města. Kolona autobusů dosahovala bezmála dvacet pět kilometrů, takže když první autobus opouštěl Pripjať, poslední nebyl ještě ani na dohled elektrárně. Za necelé tři hodiny bylo město prázdné. 5. května začala evakuace lidí žijících v okruhu třiceti kilometrů v zóně kolem elektrárny. Dnes je tato zóna uzavřena pro lidi bez povolení, kromě bývalých obyvatel, kteří mohou navštěvovat hroby apod. Na vlastní riziko žije dnes v zóně okolo 150 převážně starších lidí. Pripjať je město duchů. Ale i tak má své kouzlo a jedinečnou atmosféru. Neskončilo jako okolní vesnice v blízkosti elektrárny, které byly buldozery srovnány a zakopány pod zem. Jejich vzpomínkou jsou pouze cedule, které ukazují nákres vesnice a její název. Pripjať a třicetikilometrovou uzavřenou zónu dnes stráží policie a armáda. Ani tak se ale nepodařilo zamezit vykrádání a rabování. Město bylo úplně rozkradeno. Není bytu, do kterého by nezavítali zloději a nesebrali nejcennější věci. Do roku 1994 fungovala ve městě vojenská továrna Jupiter. Dnes je ještě vice rozkradená jako některé domy nebo škola. Všude se nacházejí dobové nápisy, znaky, učebnice a obrazy. Nevyjímaje Lenina. Jeho výroky a obrazy lze najít na každém kroku – v kulturním domě, v hotelu, v nemocnici, na policejní stanici, ve škole i školce. Procházka po městě je jako cesta do minulosti s tím rozdílem, že ve městě není vidět živou duši, dokonce není slyšet ani ptáky. Člověk si může jen domyslet obraz doby, jak se tady žilo. Město vyrostlo na zelené louce po dostavění elektrárny. Celé je z betonu, panelové domy připomínají česká sídliště. Některé budovy jsou zarostlé natolik, že nejdou vidět ani z cest. Z toho je patrné, že příroda si dokáže poradit i s dílem člověka. Za pár desítek let zbudou z města jen zříceniny. Žádné podobné místo na světě neexistuje. černobylské zóně stále existují místa se zvýšenou radiační aktivitou, byť dnes je to již jen zlomek toho, co bylo naměřeno v prvních dnech, měsících a letech po havárii. Radioaktivní izotopy těžkých kovů se totiž dostávají stále hlouběji do země. Každý rok postoupí přibližně o 1 cm hlouběji. V současné době je intenzita radioaktivního záření ve vybraných oblastech zóny na takové úrovni, že při kratších pobytech nepředstavuje pro člověka žádné zdravotní riziko. Za dva dny v průběhu výletu do oblasti Černobylu dostane tělo člověka dávku radioaktivního záření porovnatelnou s dávkou jednoho RTG vyšetření v nemocnici nebo jedním mezikontinentálním letem. V řeči čísel návštěvník zóny dostane během dvou dnů dávku ve výši cca 4 mikrosieverty(nebezpečná hranice činí 100 mikrosievertů za den). Návštěvník uzavřené černobylské zóny by si měl dát pozor zejména na radioaktivní prach, který se může na některých místech vyskytovat a může se v malých množstvích zachytit například na obuvi či oděvu.